Horácký výlet
červenec 2007

Stejně jako v loňském roce jsme se i letos v prvním červencovém týdnu vypravili na stylovou dovolenou. Sestava horského družstva však byla lehce obměněná a naše řady prořídly. Výčet těch, kdož se rozhodli nesklonit hlavu před pravým horským masivem (a že jím Karpaty jsou...), je následující: Tomáš alias "Kykin", "p***" Říha =), Honza Žabka, Petterson a naše chomutovsko-jirkovská trojice Banks, Shit a moje maličkost. K této squadře se posléze přidala ještě tradiční "účastnice zájezdu" Jana, avšak ubylo nám Tamagoči... o tom všem ale až později.

Odjezd byl stanoven na 4. července 00:06 z Hlavního nádraží v Praze, přičemž sraz všech účastníků byl plánován na 3. července ve 20:00 v oblíbené pražské restauraci U Dudáka. V odpoledních hodinách jsme proto z Jirkova a Chomutova vyrazili autobusem ve směru hlavní město. Z Florence jsme pak pokračovali k Dudákovi... . Avšak první překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Místo Sýrové mísy či těstovin nás přivítala zaslepená okna s cedulkou oznamující právě započatou rekonstrukci restauračního zařízení. Jelikož jsme však o tento zážitek nechtěli ochudit ani ostatní výletníky, rozhodli jsme se vyčkat ukryti v nedalekém parku a skrytě pozorovat reakce ostatních. Naneštěstí jako první dorazil kolega Boris, který nás pomocí telefonní navigace objevil =). Protože byl vybaven zbraní v podobně francouzské hole, tak nás "násilím" odvlekl do restaurace Lazaret =) tedy náhradního místa setkání. Odsud jsme si ještě stihli odskočit na občerstvení do nedaleké pizzerie, přičemž po návratu byla v Lazaretu již téměř kompletní sestava "horalů" a dokonce i množství těch, kteří nám jen přišli popřát pěkný zážitek při cestě k našim východním sousedům. Když konečně dorazil i vrchní nosič chleba Tomáš, vydali jsme se na nádraží. Nemuseli jsme však nijak chvátat neboť vyhlášený dopravce "Čekej Dlouho" vystupující již dlouhá léta pod krycím jménem České dráhy opět nezklamal a dopřál našemu spoji "rychlíku Excelsior" několik desítek minut zpoždění. Vagóny byly nacpány k prasknutí jeden jako druhý. Azyl jsme nalezli v kupé u dvou milých starších dam a v přilehlém úseku uličky. Ve zbytku vozu se evidentně něco oslavovalo... Tomu nasvědčoval jak nemalý hluk, tak množství volně se pohybující přiopilé omladiny - zejména slečen. Jedna z těchto byla obzvláště komunikativní a naše ustrojenost ji evidentně zaujala. V první fázi věřila všem našim "vtipným" historkám, ba dokonce i Říhovu tvrzení o jeho 17ti leté vojenské službě =)! Náledně se však - po poradě se svými kolegy - vrátila a znechuceně nám oznámila, že lhát se nemá a že tímto s námi ukončuje veškerý kontakt =). Óóó jak "obrovské" bylo naše zklamání =)!!! Konečně nastaly chvíle klidu proložené občasným spánkem v uličce, přičemž některým spočinula hlava i na ramenou výše zmíněných důchodkyň. Nad ránem se vlak začal pomalu vyprazdňovat a na Slovensku nás dokonce vítal slunečný den. Bohužel toto bylo jen slovenské "mimikry" a prakticky okamžitě po opuštění nádražní haly v Ružomberoku se zatáhlo a spustil se déšť. Před nádražím došlo k přebalení zásob a k prvnímu kontaktu s místními domorodci. Narazili jsme však na poněkud méně intelektem obdařeného jedince, jehož jedinou starostí byly naše koláčky a následně hned několik tabulek čokolády =). Ve městě jsem ještě zakoupili známky a čumkarty pro vyřízení korespondence s domovem, okusili místí pivo a s obdivem hodnotili místní pivní podtácky - jaké pak bylo třetí den mé překvapení i potěšení, když jsem zjistil, že jeden z těchto tácků s vyobrazením vnadné dívky mi kamarádi (snad na horší časy) ukryli do čepice. Poslední zastávkou v Ružomberoku bylo mauzoleum Andreje Hlinky, z nějž jsme však přes zapařené sklo mnoho neviděli... . Následovala cesta do přírody. Z poměrně plného autobusu směřujícího kamsi jsme vystoupili kdesi - Říha s Tomem by snad věděli. Cesta uběhla rychle i díky úsměvům místních pubertálních dívek. V obci XY jsme odeslali zmíněné čumkarty a nechali si pořídit skupinovou fotografii od jednoho z místních... ta je ovšem bohužel poněkud rozmazaná...

Započal výstup na Velký Choč. Dnešní etapa měla za cíl pouze horský hotel Choč, a tudíž nebyla nikterak náročná. Ovšem někteří zde museli překonat počáteční krizi zaviněnou pravděpodobně přísunem čerstvého vzduchu =). Na salaši jsme byli jako první. Přespat se rozhodl i Petterson (plánující původně jednodenní výlet "na otočku"), ačkoliv byl vybaven jen malou polní obsahující pončo. Pod heslem "Vždycky se něco vysomruje" snědl velkou porci polenty a na noc obdržel snad i deku. Osamoceni jsme nebyli dlouho... Dorazila totiž skupinka 5 českých trampů (či snad vandráků nebo čundráků) s nimiž jsme se o hotelová místa samozřejmě podělili. Dalšími hosty pak byli 2 mladíci vybavení takzvanými "outdoorovými vychytávkami". Tito se však přes všechnu svou výbavu s nocí v horách příliš dobře nevypořádali. Zmizeli brzy ráno se slovy, že bez 2 spacáků již nikam nepojedou =) Co obsahovali jejich až nad hlavu čnící krosny zůstává tedy otázkou. I naše ráno bylo poměrně veselé. Padla otázka: "Co hezkého se ti zdálo?" Žabák opověděl jasně: "Jak jsem klepal kosu." Kykin odvětil: "Áááá, pán měl selské sny!" Následně dorazila v úvodu zmiňovaná Jana. Dorazila i přes "příjemnou" noc ve vlaku i přes nástrahy úpatí kopce, a dokonce i přes všudypřítomnou mlhu. Zde je prostor pro chvilku poezie:

Mlha je tady, mlha je i tam.
Mlha je všude, kam se podívám!
Jóó mlha!

Čekali jsme až se mlha rozplyne. Zpočátku však marně. Nakonec se kolem poledního počasí na chvilku umoudřilo a my se vydali na vrchol Velkého Choče. S námi opět pokračoval i Petterson. Během výstupu začala padat první hrubá až vulgární slova. Některá z nich cituji pro představu: Kulomet, Bergen, Říha. Zhruba v polovině výstupu - poté co jsme se pokochali panoramaty - se počalo pomalu kazit počasí. Ve chvíli, kdy byl Velký Choč dobyt, se spustil prudký déšť s doprovodem lehkého krupobití. Byl čas sejít zpět dolů. Petterson stále s námi... V nejbližší vesnici jsme navštívili místní pohostinství. Petterson stále s námi... Stále vybaven pončem. Na terase hospůdky jsme díky naší poměrně vysoké útratě dokázali zařídit možnost noclehu. Petterson stále s námi... Mezitím projelo několik autobusů, které by ho případně dopravili na nádraží. Petterson stále s námi... Když jsme se uložili ke spánku, zůstalo na stole několik sklenek místní slivovice, kterou jsme si objednali jako poděkování hostinskému za povolení noclehu, avšak nikdo z nás již na pití neměl ani pomyšlení. Noc byla příjemná a tentokrát nikdo z nás selské sny neměl. Ráno po probuzení jsme vybídli Pettersona k ochutnání zmíněné slivovice. Fungoval jako Tamagoči. Nakrmili jsme ho, napít dostal, ke spánku byl večer uložen, jen pohrát si s ním nikdo z nás nechtěl... . Díky naší pohostinnosti byl Petterson stále vybaven svými 40 Sk a malou polní obsahující pončo. A stále byl s námi... Trenažér na somráka jak má být =) Zabalili jsme bagáž a vydali se čekat na autobus k dalšímu přesunu. Tentokrát do obce Zuberec. Jeden autobus jsme propásli, jelikož jízdní řády zde nejspíš neplatili. Stihli jsme však u místních doplnit zásoby vody - dokonce se nás pan domácí optal, zda si do polních lahví přejeme teplou či studenou =). Dlouhá chvíle čekání na autobus byla zpestřena hrou v kuličky. Po cestě do Zuberce nás však nečekaně opustil Petterson. Na cestu jsme ho vybavili paštikou značky Májka, kterou zpočátku odmítal (na rozdíl od ranní slivovice =) ). Do Zuberce jsme tedy dorazili jen v počtu 7. Následovalo posezení v různých hostincích, doplnění Sk v místní směnárně a testování zdejších houpaček. V podvečer jsme ještě zakoupili bramborový chléb a vydali se hledat nocleh. Útočištěm se nám stalo dřevěné jeviště a přilehlé kryté prostory náležící k nedalekému skanzenu. I zde nás čekala příjemná noc.

Ráno nás čekal výstup na Roháče. Společně s davy turistů jsme směřovali vstříc hoře. Nejprve kousek autobusem, pak pěšky po asfaltové silnici. Prošli jsme záchytným parkovištěm, avšak neušli pozornosti zdejšího horlivého hlídače - pána hlídajícího zde pravděpodobně již od dob Slovenského štátu. Ušli jsme kousek cesty a usadili se na odpočívadle, abychom vybrali materiál, který poneseme na vrchol, a zbytek ponechali ukrytý v lese. Kde se vzala, tu se vzala Fabia s nápisem Policía. Auto u nás zabrzdilo opravdu akčně. Bylo nám jasné odkud vítr fouká. Pán z parkoviště nezklamal! Příslušníci byli ovšem rozumní, a okamžitě pochopili , že jejich výjezd byl zcela zbytečný. Proběhla kontrola zbraní, vše bylo v pořádku a oni se vrátili na 30 km vzdálenou služebnu. My pak v lehké strůji pokračovali dál do hor. Proběhla zastávka na chatě Zverovka (respektive v Bufetu pri Ťatliakovom jazere), kde jsem drobně zalaškovali s místní příjemnou obsluhou. Tímto Vás děvčata zdravím a slečnu šéfovou obzvláště! Po drobném občerstvení následoval výstup na vrchol. Plán na zdolání Baníkova se ukázal býti příliš odváždným (některým jedincům se při té představě doslova třásla kolena), avšak Tri Kopy naší expedici neodolaly. Shlíželi jsme na svět z výšky 2136 metrů. Po pořízení několika propagačních foteček jsme se vydali stejnou cestou zpět do bufetu. Zde jsme byli toho dne jedni z posledních hostů. Ukázalo se, že tým obsluhujících děvčat je početnější než se původně zdálo. Dokonce se mi podařilo zde zajistit nocleh, avšak chlapci se rozhodli sejít níže a i dnes spát na stejném místě jako předešlou noc. Jelikož ani obsluha na chatě nenocovala, ukázalo se, že naše volba byla správná. Obzvláště po ranním probuzení jsme byli rádi, že nás nečeká nijak dlouhá tůra. Tu jsme si užili již v noci, kdy jsem pochodovali po asfaltové silnici. To byla asi nejhorší část celého výletu - vojenská bagančata a asfalt nikdy nebudou dobrými přáteli. Ráno jsme se svezli autobusem opět do Zuberce. Celý dopravní prostředek patřil nám, jen jedna slečna seděla na stejném místě jako předchozí den... I ji zdravím a doufám, že neutrpí duševní újmu až bude tento článek číst. Ve vesnici jsme si pochutnali na chlazené Kofole a pozorovali nedělní hemžení kolem kostela. Po obědě jsme pak konečně vyrazili k domovu. Autobusem, vlakem, dalším vlakem a byli jsme v Žilině. Odtud již směřoval mezinárodní rychlík do Prahy. I na zpáteční cestě nás však potkalo ještě několik zážitků. Pominu-li skupinové mávaní slečně v autobuse či nerudného pána ve vlaku do Žiliny a šíleného týpka pobíhajícího po nástupišti s duhovou vlajkou, pak neopakovatelným je dotaz celníka směrem k Říhovi: "A vy jste taky Čech?"...

Po cestě nás právě tenhle Čech opustil, tudíž jsme do Prahy dorazili v 6 lidech. Na hlavním nádraží následovalo rozloučení a nás 3 ještě čekání a cesta domů vlakem s dalším přestupem v Ústí nad Labem. Ve chvílích strávených na hlavním nádraží ve "společnosti" podivně páchnoucích nádražních dívek, které se potulovaly všude kolem, jsme už mohli jen zavzpomínat na čistotu slovenských hor...

Honza "Dvoři" Dvořák